Historicky vzato se pupeny začaly používat ve Středověku, na popud alchymistické filozofie. Tyto empirické výzkumy však rychle upadly v zapomnění, především kvůli stabilizačním technikám, které nedokonale ustavovaly aktivní látky pupenů a kvůli důležitosti, kterou tehdy zaujímaly ostatní části léčivých rostlin známé již dříve.

Již ve starých lékopisech se objevují zmínky o používání sušených pupenů topolu, zpracovávaných především k externímu užití k výrobě mastí z topolu: „ungentun populeum" a dalšího, dobře známého pupenu, pupenu jedle a to jak čerstvého, tak sušeného, který se používal především na výrobu odvaru a sirupu proti plicním chorobám.

Zhruba v 50. letech 20. století se proslavil Dr. Niehans používáním čerstvých embryonálních buněk živočišného původu. V 70. letech belgický lékař Dr. P. Henry na základě výsledků svého kolegy Niehanse rozšířil vyvinutou metodu na rostlinou říši systematickým studiem celé řady pupenů a mladých výhonků. Nazval ji „fytoembryoterapií'' a je z tohoto titulu zakladatelem této revoluční terapeutické metody.

Vycházeje z prací Dr. P. Henryho vytvořil Dr. Tétau termín „gemmoterapie"' a pojmenoval tak definitivním způsobem toto odvětví fytoterapie, které se dnes plně rozvíjí. Je výsledkem biologických výzkumů a velmi přísných klinických experimentování prováděných s vědeckým přístupem dvou předchůdců dr. Tétaua. Právě v této oblasti působí mnoho lékařů a biochemiků, z nichž někteří měli tu čest pracovat s Dr. P. Henrym; uveďme jen namátkou dr. R. Monsieura, dr. Milkerse či biochemika J, C. Leunise.

Citace textu: Philippe Andrianne, Velká kniha gemmoterapie,